Sedím ve vlaku směr Ostrava a marně přemýšlím, kdy naposledy jsem vyrazil za big beatem mimo hranice Prahy. Za mladších let to bylo párkrát Brno, dnes už podniknu výlet maximálně tak do Klánovic či v létě do Jaroměře. Nicméně letos hned z kraje roku přišla jedna událost, která mě přinutila zažité normy změnit. Pokud bych měl jmenovat styl, jenž souzní s tlukotem mého srdce nejvíce, je to pravověrný švédský true black/death metal z poloviny devadesátek. Byl jsem tenkrát u toho a tuhle unikátní subkulturu jsem si zamiloval jako žádnou jinou. Jednou z klíčových kapel, která tento žánr pomáhala definovat, jsou SACRAMENTUM, autoři "Far Away From The Sun" (1996, Adipocere Records) a dalších dvou zásadních řadových desek. Švédové před pěti lety ohlásili comebackovou nahrávku a současně se hodlali věnovat poměrně rozsáhlé koncertní činnosti. První úkol (tedy vydání nového alba) zatím nesplnili, nicméně koncertovali více než vydatně, přičemž rozbalili své nástroje i v rámci Brutal Assaultu 2023. Troufám si tvrdit, že pro příznivce švédského black/death metalu bylo toto vystoupení splněným snem. SACRAMENTUM na konci prosince 2024 vydali zdařilý remix svého druhého alba "The Coming Of Chaos" (1997, Century Media Records) a znovu vyrazili na tour, jejíž českou zastávku hostil ostravský klub Barrák. Jako support s sebou nemohli vzít (snad kromě UNANIMATED) povolanější kapelu, než je THULCANDRA. Jak jistě víte, Steffen Kummerer a spol. mají se švédským black/death metalem více než mnoho společného, navazují totiž na nejlepší tradice jiné žánrové ikony, a sice samotných DISSECTION. Dal se tedy očekávat nostalgický večer plný vzpomínání na neopakovatelnou atmosféru památných let 1993-1999. A u toho jsem nemohl chybět. Jinými slovy, pokud je za SACRAMENTUM třeba vyjet do Ostravy, není nad čím váhat a prostě se… JEDE!

Do Barráku dorážím akorát na čas, na pódium zrovna vylezli mně dosud neznámí NEPHYLIM a jali se nám rozšiřovat melodicko-deathmetalové obzory. Holanďané jsou relativně mladou kapelou, mají na kontě jen dvě desky, přičemž ta druhá "Circuition" ještě ani není na světě (dočkáme se jí až devátého března). Přesto na mě jako nějací novicové rozhodně nepůsobili. Produkce NEPHYLIM spadá přesně tam, kde působí dnešní symboly melodického death metalu typu INSOMNIUM nebo WOLFHEART. Nicméně jim nechyběla ani více historická patina, občas jsem zaslechl ostřejší sekvence jako vystřižené ze starých alb DARK TRANQUILLITY (zejména "The Mind's I") nebo dokonce CALLENISH CIRCLE (což byla shodou okolností rovněž holandská kapela). Vystoupení mělo švih, příjemné melodické nápady, pestré vokály (došlo i na čistý zpěv) a hlavně disponovalo slušným zvukem, klíčovým to atributem, o kterém dneska ještě bude řeč. A bohužel ne v úplně radostném kontextu.

Jako druhá v pořadí nastupuje THULCANDRA. Zvuk je tentokrát špinavější, ale rozhodně nepostrádá potřebnou intenzitu. Jak už jsem zmiňoval výše, Němci navazují na odkaz DISSECTION a svůj obdiv k hudbě Jona Nödtveidta nikterak neskrývají. Jedním dechem je nutno dodat, že to činí výtečně a doručují skladby dostatečně melodické, agresivní, ale i epické a chytře složené. První polovině setu vládla ta druhá charakteristika, tedy agresivita. Steffen a spol. servírovali hlavně rychlejší skladby, místy se sypalo skutečně velice ostře. Zvuk byl intenzitou trochu nad limit, nicméně problémem byla spíše jeho zastřenost, která halila jeden chytlavý motiv za druhým. Ve druhé polovině setu to bylo už lepší, THULCANDRA navíc zařadila košatější skladby, když mimo jiné vytáhla z rukávu hity typu "Frozen Kingdom" nebo "Spirit Of The Night". Vystoupení mělo spád a navíc z něj sálala taková nenucená "rodinná" atmosféra. Steffen je velmi příjemný, civilní frontman, jen by ho mohl někdo instruovat, že s veselými "hecovačkami" se to nemá přehánět. Chápu, že někteří příznivci si "hej hej" občas zařvat musí, nicméně ten večer jsme přišli naslouchat black/death metalu a ne dávat "hobla" rozjařené servírce na Oktoberfestu.

Od SACRAMENTUM jsem čekal, že zavřu oči a nechám se unášet na mrazivých black/death metalových vlnách a u toho si nostalgicky zavzpomínám na unikátní atmosféru poloviny devadesátek. Tak, jako tomu bylo na Brutal Assaultu 2023. Prozřel jsem však velmi rychle. Neprobudil jsem se ale u přízračného zámku ukrytého hluboko ve skalách, takového, který vévodí obalu "Far Away From The Sun", ale na provinčním motorkářském srazu. Přiznám se, že s prvními tóny jsem vůbec nevěděl, co se to v Barráku vlastně děje. SACRAMENTUM hrají "Dreamdeath" a já ji skoro vůbec nepoznávám. Určitě znáte takové to pochvalné rčení o intenzivním zvuku "kterým by ani špendlík nepropadl", že? Tak Švédům by tam propadla rovnou noha od kulečníkového stolu. A ne jedna. Začátek setu byla jedna velká katastrofa. Zvuk byl ohlodaný až na kost. V průběhu druhé "Burning Lust" jsem několikrát v sále změnil pozici, ale ne a ne najít tu, kde by byl zvuk alespoň trochu stravitelný. Pravda je taková, že s postupem času se jeho kvalita alespoň trochu zvedla, nicméně v žádném případě se nedostala na takovou úroveň, kdy bych si dokázal vystoupení SACRAMENTUM opravdu vychutnat. Anderssonova kytara nebyla moc/vůbec slyšet, ta Brolyckeho byla naopak hodně vytažená, nepříjemně pískala, doslova tahala za uši, a to i v klidnějších skladbách typu "When Night Surrounds Me". Pokud tuto kompozici znáte, jistě moc dobře víte, jak intenzivní po atmosférické stránce vlastně je. Večerní mlhy, zasněžených lesů a mrazivého doteku jinovatky jsem se však v Barráku nedočkal. Chladná ruka severu na mě sáhla svými zkřehlými prsty až mnohem později, konkrétně kolem půl jedné ráno, když jsem se po zledovatělém chodníku vydával na dobrodružnou cestu směr Ústřední autobusové nádraží. Ale to už SACRAMENTUM dávno nehráli. Neomalený zvuk mě nadzvedl ještě při "To The Sound Of Storms", mé oblíbené skladbě z druhé kolekce "The Coming Of Chaos". Tahle deska právě prošla renovací a výše uvedená kompozice na ní vyznívá vznosně a košatě. V Barráku ale zněla tak, jako kdyby SACRAMENTUM právě byli na turné ke své suverénně nejhrubější desce "Thy Black Destiny" a snažili se co nejvíce zvýraznit její neotesanou tvář. Poslední "Awaken Chaos" byla konečně přijatelná, leč na změnu konečného účtování již bylo zoufale pozdě.

Sedím v nočním autobusu směr Praha a marně přemýšlím, kdy naposledy jsem odcházel z koncertu s tak rozpačitými pocity. To jsou ta má očekávání. Prostě jsem si vysnil, jak to vystoupení bude vypadat a nedokázal jsem si představit jakoukoliv jinou alternativu. To náš dlouholetý čtenář Chrobák sice také vyloženě nadšený nebyl, nicméně to bral sportovně a s nadhledem konstatoval: "Jsem rád, že jsem SACRAMENTUM viděl". Jistě, já také, nicméně té hořkosti na jazyku se prostě zbavit nedokážu. Nejde to.